Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Šesté pokračování festivalu asijského filmu se neslo ve znamení změn. Zatímco předchozí ročníky se vždy soustředily na tvorbu konkrétní země, letošní třídenní festival přinesl zajímavě pojatý výběr novinek předních režisérů z Číny, Hongkongu, Koreje a Japonska se zaměřením na žánrovou produkci.
Poměrně široké tématické rozpětí festivalu tak oscilovalo od artového snímku „Tvář“ tchajvanského režiséra Tsai Ming-lianga, přes již tradiční gejzíry fantazie japonského studia Ghibli, bizarní vize Siona Sono, až po poctu snímkům žánru chanbara od harcovníka Takashi Miikeho.
13 ZABIJÁKŮ (Jusan-nin no shikaku, Japonsko 2010)
Takashi Miike, zručný tvůrce žánrových snímků, v řadě kterých nevybíravým způsobem nahlíží na psychické a fyzické úchylky, vzdal v remaku stejnojmenného klasického snímku z roku 1963 poctu samurajským filmům. Formálně i obsahově až překvapivě celistvý film o třinácti samurajích, jenž se rozhodnou zabít fanatického knížete, se drží tradičního zpracování. Přímočaře vyprávěný příběh bez zbytečných odboček je z velké části přípravou na rozhodující epickou bitvu hrstky ideály ctících samurajů proti mnohonásobné přesile čítající dvě sta knížecích vojáků. Pomalé plynutí děje nechává vyniknout dramatické rovině snímku a věrohodnému vykreslení démonické postavy knížete posedlého představou vlastní nepřemožitelnosti a absolutní moci, která se mimo jiné projevuje v nekontrolovaném násilí na poddaných. Závěrečná bitva, ztvárněním a dynamikou jako vystřižená ze staré školy, nechává pod ostřím mečů zemřít nejen samurajskou etiku, ale přináší konec i tehdejšímu tradičnímu společenského systému, jehož vrstvy jsou zosobněny v jednotlivých postavách. V rámci Miikeho tvorby zajímavá odbočka, která vás chtě nechtě přiková do křesla.
[8/10]
VIDĚL JSEM ĎÁBLA (Akmareul boattda, Jižní Korea 2010)
Snímky o pomstě a zadostiučinění za způsobené utrpení nejsou v korejské kinematografii ničím novým. Vzpomeňme třeba na Chan-wook Parkovu trilogii reprezentovanou snímkem „Oldboy“. Kim Ji-woon nahlíží na toto téma z odlišného úhlu tím, že sleduje přerod zastánce práva hnaného touhou po pomstě ve stejně chladné, nemilosrdné zvíře, jakým je vrah jeho ženy. Středobodem snímku není postupné budování napětí v honbě za masovým vrahem ve stylu ponurých Fincherových filmů. Již od začátku víme, kdo jím je a jaké jsou jeho metody. Režisér se naopak soustřeďuje na vykreslení obou charakterů, jejichž vztah se postupně mění ve hru na kočku a myš, nicméně obě role se překvapivě rychle proměňují. Jakkoliv se Kim Ji-woon nevyhýbá explicitně podanému násilí a ve vážné rovině snímku tlačí slušně na pilu, často v těch nejsyrovějších okamžicích překvapí groteskní ironií, která bortí závažnost okamžiku (např. sídlo dalšího masového vraha a jeho družky). Z počátku dobře rozprouděnou dynamiku snímku bohužel zbytečně brzdí neustále prodlužovaná honička obou antihrdinů, která mírně oslabuje závěrečnou gradaci.
[8/10]
STUDENÁ RYBA (Tsumetai nettaigyo, Japonsko 2010)
Kontroverzí japonský režisér Sion Sono velmi rád osciluje mezi tradičními hororovými náměty a syrovými dramaty, jejichž prostřednictvím nahlíží na aktuální společenská témata. Pokud jste měli možnost shlédnout jeho starší snímky jako např. „Suicide Circle“ nebo „Večeře u Noriko, možná vás u aktuálního díla překvapí větší „nefilmovost“ a současně úbytek religiózní symboliky. Co naopak nepřekvapí, je opět až absurdně podané násilí, jehož se vražedná manželská dvojice dopouští na svých obětech, které „zneviditelňuje“ (rozuměj zabíjí). Dramatický přerod uťápnutého majitele obchodu s tropickými rybami, který je dvojicí postupně vmanipulován do vražedné hry a podroben psychické šikaně, ponejvíce připomíná chození se džbánem pro vodu, jehož ucho se nakonec utrhne. V širším kontextu koresponduje obsah snímku částečně i s jedním z proudů současné japonské literatury (např. práce Rjú Murakamiho), a díla z něj vystupující mají tendenci stejně syrovým způsobem vznášet otázky týkající se neukotvenosti bytí v soudobé japonské společnosti.
[7/10]
PONJO Z ÚTESU NAD MOŘEM (Gake no ue no Ponyo, Japonsko 2008)
Pokud jste si oblíbili snímky japonského studia Ghibli, pak vězte, že ani poslední z nich vás nezklame. Od epiky „Cesta do fantazie“ či „Zámku v oblacích“ se Hayao Miyazaki vrátil do dětského světa a mile pojatý příběh mořské bytůstky Ponjo a její touhy stát se člověkem je hezkou variací na pověst o malé mořské víle. Přímočaré vyprávění stojí na roztomilém žvatlání Ponjo a dětském pohledu na svět kolem, jemuž dominuje hravá imaginace. I zde Miyazaki zdůrazňuje myšlenku pravé lásky, která umožňuje překonat všechny nástrahy, spolu s nyní mírně upozaděnými ekologickými tématy prolínajícími se celou jeho tvorbou. Tradiční ruční animace a výtvarné zpracování za použití kresebných technik vytváří hezký protipól počítačové animaci spřízněných filmů. Ačkoliv snímek svým pojetím cílí na nejmenší publikum, hodina a půl zprostředkuje i dospělému divákovi příjemně nostalgickou návštěvu čistého dětského světa.
[7.5/10]
TVÁŘ (Visage, Francie / Taiwan / Belgie / Nizozemsko 2009)
„Tvář“ patřila na festivalu Filmasia mezi „nejumělečtější“ filmy a zároveň ty nejméně asijské jak z pohledu formálního, tak i obsahového. Snímek natočený v Louvru sleduje příběh režiséra, který sem přijíždí zfilmovat operu Salome. Takřka nedějový film je tvořen vzájemně se prolínajícími vrstvami symbolických obrazů, které zachycují scény z natáčení, vnitřní svět režiséra a herců kolem něj. Vliv evropské filmové školy je v tomto případě nepřehlédnutelný stejně jako Tsai Ming-liangův rukopis – tradiční muzikálové vsuvky, dlouhé pomalé záběry či jako vždy precizní vizuál. Pro někoho prázdná manýra sestávající z krásných obrazů, pro jiného splněný sen. Na rozdíl od ostatních snímků festivalu ve mně Tsai Ming-Liangův film zanechal mnohem hlubší otisk, který zcela přebil počáteční spíše neutrální dojem.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.